Již od jeho počátků bylo základem lékařství přesné rozpoznávání chorob a jejich rozlišení mezi sebou. Proto je pro lékaře velmi důležité znát stav funkcí organismu pacienta, stejně jako tvarové změny jednotlivých orgánů. Na začátku tohoto století umožnil Roentgenův objev lékařům to, co do té doby mohli jen na pitevně - podívat se dovnitř pacienta. Význam rentgenologie je nesporný, vždyť dosud je nenahraditelnou součástí diagnostiky. Přes množství informací, které nám tato metoda poskytuje, jsou stále hledány další způsoby, jak do pacienta nahlédnout. Když se v padesátých letech začalo, tehdy spíše experimentálně, s využíváním ultrazvuku, málokdo mohl tušit, jak bouřlivý vývoj právě tato technika udělá a co úžasných poznatků přinese. Na rozdíl od rentgenu, kde již snímek ruky paní Roentgenové vypadal jako črta z anatomického atlasu, byly totiž první sonografické záznamy jen posloupností delších či kratších čar, bez přímé souvislosti s obrazem snímaného objektu.

 

Na jakém principu tedy sonografie pracuje? Je založena na různé odrazivosti různých tkání pro ultrazvukové vlnění (od toho synonymum ultrazvukové vyšetřování). Sonografický přístroj se sestává ze dvou hlavních částí, a to piezoelektrického krystalu, tzv. měniče, který vydává ultrazvukové vlnění, a který také toto vlnění, odražené od vyšetřovaného objektu také přijímá a převádí nazpět na elektrický signál, a počítače, který zmiňovaný elektrický signál zpracovává a předkládá nám ho v různém obrazovém a případně i zvukovém provedení. V praxi se té součásti přístroje, v níž je umístěn měnič, říká sonda a tuto sondu lékař přikládá na povrch těla pacienta. Výsledné zobrazení potom pozoruje na obrazovce, případně poslouchá upravený zvuk z reproduktoru. Zpracování získaného signálu je tedy zásadní součástí ultrazvukové vyšetřovací techniky. Toto zpracování nám umožňuje na obrazovce přístroje vidět vnitřní orgány tak, jako bychom se dívali na jejich řezy, ale umožňuje nám i v tomto obraze vyjmout část odehrávající se v jedné přímce a tento děj rozvinout v průběhu probíhajícího času a provádět tak měření mezi jednotlivými částmi na této přímce v různé fázi činnosti zkoumaného orgánu. Tento typ zobrazení se hojně využívá ve vyšetřování srdce, kdy například s jeho pomocí posuzujeme funkci srdečních chlopní, práci srdeční svaloviny a podobně. Kvalitnější ultrazvukové přístroje jsou schopny měřit i směr a rychlost proudu tekutin, což využíváme zejména pro zhodnocení toku krve. Toto vyšetření je důležité nejen při vyšetření srdce a velkých cév, ale i parenchymatosních orgánů jako jsou například játra nebo ledviny, kde nás informuje o prokrvení těchto orgánů. Navíc lze signál z něj převést na zvuk a podle jeho kvality usuzovat na proudění krve vířivé či rovnoběžné, hladké, což má při vyšetřování srdce a cév velký diagnostický význam.

Co na obrazovce přístroje při základním vyšetření, tzv. dvourozměrným obrazem, vidíme? Protože ultrazvuk se dobře šíří v tekutém prostředí (jako jsou např. náplně močového či žlučového měchýře, cysty nebo cévy) a velmi špatně ve vzdušném nebo pevném prostředí (plíce, plyn ve střevech, kosti), vyslaný paprsek tekutým prostředím projde, proto ho nevidíme a tato část se jeví na obrazovce jako černá, od plynu či tuhé látky se odrazí a na obrazovce ho vidíme jako bílý. To všechno vidíme jako dvourozměrný obraz všeho co se nachází v rovině ultrazvukového paprsku. Problém je v tom, že orgány které paprsek silně odrážejí, jako zmiňované kosti či plíce "neprosvítíme", vidíme jen jejich přivrácený povrch a nemůžeme je vyšetřovat. Pochopitelně většina orgánů v těle není kost nebo měchýř. U těchto orgánů o jejich vzhledu na obrazovce rozhoduje voda obsažená v jejich buňkách. A tak již zmiňované parenchymatosní orgány vidíme v různých odstínech šedi, vidíme je jako na anatomickém řezu, můžeme zhodnotit jejich strukturu, nepravidelnosti, odhadnout jejich poškození.

 

Co tedy sonografem můžeme zjistit? Vyšetřujeme jím nejčastěji některé orgány dutiny břišní jako jsou ledviny, játra, slezina, močový měchýř, prostata. U těchto orgánů můžeme zjistit degeneraci buněk, z nichž se skládají, předpokládat zánět, ukládání tuku nebo vaziva. Můžeme zjistit jejich nepravidelnosti, jako špatný vývoj, nebo některé typy nádorů. Sonografem rovněž zjistíme naplněnou dělohu - slouží proto k určení gravidity (sonograf je u fen a koček první metoda, jíž lze graviditu zjistit a rovněž jediná metoda, jíž lze zjistit životnost plodů), stejně jako k rozpoznání patologického obsahu dělohy, například obávaný hnisavý zánět dělohy - pyometru. Zjistíme kaménky v močovém měchýři či ledvinách. Někdy lze v břiše rozlišit i jiné orgány jako vaječníky, slinivku břišní, vzácně i nadledvinky. Sonograf je nenahraditelnou součástí vyšetření srdce (zde se toto vyšetření obvykle nazývá echokardiografie), zejména u psů, kde EKG nemá zdaleka takový význam jako u lidí.

 

Co sonografem zjistit nemůžeme? Změny na zmiňovaných parenchymatosních orgánech (játra, ledviny, slezina), které sonografem najdeme, zpravidla nemůžeme od sebe přesně odlišit: na játrech nemůžeme odlišit difusní zánět, degeneraci, nebo naopak silnou regeneraci a některé typy nádorů mezi sebou (to lze jenom vyšetřením krve nebo mikroskopickým vyšetřením tkáně). Nenaplněnou dělohu najít nemůžeme, některé orgány někdy nezjistíme, stejně jako nezjistíme některé změny na nalezených orgánech.

Sonograf nám tedy umožní vidět některé orgány uvnitř těla a posoudit jejich tvarové změny. Je to vyšetření rychlé a v mnoha případech nenahraditelné. Nadto je obyčejnou výhodou sonografu jeho neinvazivnost. Všechny zmiňované informace nám poskytne bez sebemenšího zásahu do těla pacienta, nepočítáme-li v to nezbytné oholení. Nemusíme do pacienta řezat, píchat, nemusíme zatěžovat ani pacienta ani jeho majitele radiací. Když už musíme získávat nějaké vzorky, čemuž se u některých chorob nelze vyhnout, sonograf nám pomůže navést bioptický nástroj (nejčastěji speciální jehlu) přesně do požadovaného místa a tím výrazně sníží rizika zákroku. Na druhou stranu není ani sonograf vyšetření samospásné, spoustu poznatků, zejména co do funkčnosti parenchymatosních orgánů nám poskytnout nemůže. Je tak jako všechna ostatní vyšetření jen součástí mozaiky, z níž nám celkový obraz nemoci teprve vyplyne. Vzhledem k ceně přístrojů a nutnosti dlouhého a drahého studia k čtení z nich je sonografie dražší metodou.

 

Dopplerovská sonografie dokáže změřit směr a rychlost pohybující se tekutiny (zpravidla krve) v těle zvířete. Barevná dopplerovská sonografie pak dokáže toto proudění barevně graficky zobrazit přímo v dvourozměrném sonografickém obrazu. Neocenitelný přínos má tato metoda pro kardiologii, neboť přináší mnoho informací o proudění krve srdcem a umožňuje nám tak odhalit mnohé defekty chlopní, cévních vyústění, ale i například defekty srdeční přepážky. Mnohé z těchto vad jsou přístroji bez dopplerovské sonografie neodhalitelné.

 

Co Vás tedy čeká, je-li Váš pes nebo kočka poslán na sonografické vyšetření? Nic vážného - na vyšetření břicha pacienta přivedete asi 24 hodin vylačněného, s plným močovým měchýřem, připravte se jen na to, že mu oholíme bříško, budeme po něm chtít, aby ležel na zádech (pravděpodobně ho budete muset přidržovat) a budeme mu lehce po bříšku přejíždět sonografickou sondou. Na vyšetření srdce pacienta nijak připravovat nemusíte, při vyšetření bude pravděpodobně stát a oholíme mu spodní část hrudníku, většinou jen z jedné strany. V obou případech se připravte, že vyšetření chvíli potrvá, nejde-li o zjištění gravidity, je doba vyšetřování kolem ½ hodiny.

 

Na závěr bych již jen konstatoval, že sonografie je opravdu bezbolestnou a vysoce přínosnou metodou, která je však zhusta nedoceňována nebo naopak přeceňována. Pro nulové zatížení pacienta je však vhodné udělat toto vyšetření raději 10x zbytečně, než jednou ho opomenout.

 

Připravil: MVDr. Karel Najman