Povaha, strach a agrese, I. díl

Vydáno dne 12. 01. 2007

 

Musíme zvážit, co od psa vlastně chceme. Co my, lidé, v současné době od psa požadujeme a co mu můžeme na oplátku dát.

 

Většina lidí chce přítele, mazlíka. Ale i tito lidé nechtějí za mazlíka bišonka nebo kavalíra. Někomu vadí údržba srsti, někomu se prostě nelíbí. Zejména v rodinách, kde se o psa stará i muž, volí lidé psa středně velkého, pokud možno krátkosrstého.

 

Každý pes vyžaduje výchovu, když ne aspoň základ výcviku. Ani rostlina, pokud ji neupravujeme, neroste podle našich představ jen ze zálivky. Ani dítě vychovávané v lásce a bezpečí nemusí být vždy dobrosrdečný andílek.

 

Se psem je to mnohonásobně horší. Nutně si musí vštípit základní návyky a respektování pána. Více než polovina ras není geneticky poddajná. Zatímco skutečné autoritě se podřídí každý pes. (Kromě duševně nemocných). Mnoho lidí se domnívá, že jsou autoritou, třeba jen proto, že už měli několik psů, nebo jsou dobrými rodiči nebo šéfy. Být ale vůdcem smečky je něco jiného. Než se pes naučí rozumět lidským pojmům, trvá to velmi dlouho. Stejně je ale jeho chápání omezené. Než se naučí rozumět, co vlastně chceme, trvá také dlouho, zejména když my sami chceme často něco jiného. A když už po psu něco chceme, většinou mu to říkáme různými pojmy. Takže když už by pochopil sedni a my mu řekneme sednisi nebo posaďse (záměrně píšu dohromady). Když voláme pocem, pocemkemně, poťužknoze, trvá to několik let, než se zorientuje.

 

Nejvíc chyb dělají majitelé ve vymezování pojmů. Něco řeknou a něco chtějí, přičemž u málokoho je to tak, že stejným pojmem řekne, co chce a donutí psa to udělat stejně.

 

Příklad - Moji psi na povel „buď tam“ zůstávají v prostoru jim určeném, kde se volně pohybují, takže já projdu dveřmi a oni nikoliv. Můj přítel jim ale řekne „zůstaň“ a myslí tím, aby byli v prostoru jím vymezeném. Já na povel „zůstaň“ trvám na tom, že pes bez hnutí sedí nebo leží, dokud pro něj nepřijdu. Nastává velmi nepříznivá situace. Pokud na přítelovo zůstaň bude můj pes ležet, asi zmrzne ve výběhu. Nebo to vyřeší po svém. Když se přítel do 15 minut nevrátí, odejde pes sám. Po několikáté zjistí, že se přítel stejně nevrací, a pes odejde po minutě. Pak půjde se mnou cvičit. Já nic netuše, jak to mezi nimi chodí a na co je „CVIČÍ“ můj přítel, zavelím naše zůstaň a pes se zvedne. Načež dostane. V jeho hlavě vznikne zmatek. Nechápe, bojí se, proč je najednou bit? A takhle to děláte skoro všichni, mluvíte se psy, doma se nedohodnete na pojmech. Psi se pak bojí anebo neposlouchají vůbec. Neví,co po nich vlastně chcete a proč je to jednou tak a jindy jinak. Lépe je utéci než být bit.

 

Psi se bojí čím dál víc. Všechny rasy. RTW, dobrman, ridgeback, bulterier. Pryč je jejich vyrovnaná povaha, odvaha a rozhodné jednání. Příslušníci těchto ras jsou čím dal tím bázlivější se sklonem k agresivitě. Možná to není agrese,snad jen panický strach se sklonem se bránit a pes, který nemůže utéct, kousne.

 

Všimněte si chování psa. Chcete něco po něm. Například ostříhat drápy. Vidíte,že se bojí nové situace. Couvne. Vy jdete k němu, couve dál a najednou se snaží utéct. Není kam. Místnost je malá. Ať jste pán nebo doktor. Bojí se. Už je namáčknutý v rohu. Zavrčí. Bojí se tak, že nakonec kousne, nebo se o to pokusí. Jestliže zavrčí a vy ustoupíte, zjistí ,že se to povedlo. Vyhrál. Trochu mu naroste sebevědomí. Příště zavrčí dříve, protože ví, že to funguje. Pokud vás dokonce kousne a vy utíkáte ránu ošetřit, vyhrál dvojnásob, dokonce vás zahnal. Jemu roste sebevědomí, strach se zmírní (ale drápy mu stejně neostříháte). Podstata problému je ale ve strachu, ne v přirozené agresi. Nebudu dnes psát o agresi, protože přirozeně agresivních psů je minimum. Všichni ostatní jsou primárně bázliví.

 

Kde ale vzniká strach? Vzniká už v děloze matky, způsobem držení březí feny. Ale ani to není počátek. Zejména Češi jsou odedávna chovatelé a množitelé a šlechtitelé všech zvířat. Je to o našem národu známé. Množíme psy aj. a prodáváme je do zahraničí. Vymyslíme způsob,jak vyprodukovat co nejméně štěňat s co nejnižšími náklady. Použijeme do chovu levné jedince, s průkazem, ale například vyřazené pro nevyrovnanou povahu. Bázliví ohaři, beaglové, dobrmani. Agresivní kokři. Někdy se to stane i neúmyslně. Po čase se někdy i objeví plemeník dovezený do republiky pro určité kvality, po němž je zdravotní nebo povahová vada. Vady jsou obvykle recesivní, takže se musí spojit dva nosiči bez klinických projevů. Pokud je vada vázaná na více genů, je její objevení ještě složitější. Nebudu vinit skutky minulosti. Ty už nesmažeme. Je potřeba se zamyslet nad tím,co budeme dělat dnes. Necháme nakrytou fenu v kotci, nejlépe i porodit, abychom neměli doma nepořádek? Štěňata budeme přikrmovat, až sama vylezou z boudy a sáhneme na ně jednou denně? Anebo třeba u bulíků. Raději, aby je nezalehla, jí štěňata vezmeme a každé tři hodiny je necháme nakrmit. Jsou sama, bez tlukotu matčina srdce, bez tepla její mléčné žlázy. Řeknete, že musíte také pracovat, vařit, uklízet. Tak nechovejte rasy náročné na odchov štěňat. Když nejste schopni zajistit miminku teplo a lásku a bezpečí, množte rybičky. Proč selhal komunistický systém, který bral telata i miminka maminkám? Proč je stále více porodnic, kde miminka zůstávají s maminkami? A proč se tatínkové účastní porodu? Aby nový tvor byl zahrnován láskou, aby matka měla jistotu a bezpečí a přenášela ten pocit na dítě.

 

Některé rasy mají laktační psychózy. Matka chce štěňata zabít.nebo je přehnaně pečlivá a líže je, až je utýrá anebo promáčí a prochladí je. Homeopatie nebo čínská medicína může tyto problémy řešit, pokud majitel chce. Ale proti zalehnutí existuje jen trvalý dozor.

 

Znám tolik chovů, kde jsou štěňata oddělena od matky a pak i od rodiny. Často jsou v ohrádce, přes kterou nevidí, a tráví nejdůležitější období svého života v omezeném prostoru s vysokými zdmi.

 

Jedno z řešení je koupit si štěně od chovatele, který má psy v kontaktu s lidmi.Ale co s těmi ostatními chudáčky? Někdo se slituje a koupí je. Někdo má problémy, jiný ne. Ti, kteří přežijí takový odchov bez změny povahy a odpovídají standardu rasy (vyrovnaný, přiměřeně ostražitý dobrman, mazlivý, přátelský bulteriér, vášnivý lovec, sebevědomý jezevčík), to je skvělý jedinec, pevný ve své povaze. Ten by měl být použitý do chovu.

 

Jenže nepoznáme, kdy je chyba v genech a kdy chyba v držení. Někdy svádíme bázlivost a agresi na geny a zapomeneme, jak bylo štěně vychováváno u chovatele a jak jsme s ním zacházeli my. Jindy chovatel viní majitele a zapomene,že v rodokmenu psa je jedinec, po kterém se vyskytují problémy v povaze. Nebo to vědět nechce. Musel by zrušit chov. To po něm nemůžeme chtít.

 

Opravdu bych nepátrala v minulosti a nesvalovala vinu na problémového jedince. Chápu, že každý se nějak živí a každý chce uspět, jak v práci, tak v koníčku. Chceme být dobří a chceme mít peníze. Cesty některých z nás nejsou zcela čisté. Nejtěžší je nahlédnout do svého nitra a přiznat si, TAM jsem udělal chybu. Ve výběru plemeníka..Ve způsobu odchovu.. Ve výchově štěněte. Přiznat to aspoň sám sobě, když už se bojíme nebo nemůžeme přiznat to navenek. Který chovatel by dnes přiznal chybu, toho ti ostatní ušlapou, zničí, přestože sami nejsou bez viny. Zničením jednoho poctivého se oni posunou v žebříčku úspěšnosti a prodejnosti. A ten poctivý, který by chtěl problém otevřít a řešit, je zlikvidován konkurencí malých nebo větších lhářů a množitelů.

 

Takže bych ani nenutila chovatele přiznat chybu. Kdo z vás dokáže upřímně přiznat chybu doma, v práci? Všichni se za ně stydíme, tajíme je, protože společnost nás odsoudí a my přece chceme být oblíbení, chceme, aby nás měli rádi. Dnešní svět neumí mít rád chybujícího. Umíme ho setřít ještě víc a doufáme, že upoutáním pozornosti na jeho chyby nebudou naše vlastní tak markantní.

 

Děláme vědomé i nevědomé chyby a neseme za ně zodpovědnost. Máme ještě svědomí? Dokážeme si říct, tudy cesta nevede? Zkusíme to jinak? Budeme chtít menší čistý zisk. Budeme do svých psů investovat nejen peníze, ale i čas? Čas na lásku, na hru? Na rozvíjení pevné osobnosti. Budeme produkovat kvalitní populaci psů? Vyměníme chovnou základnu, aspoň postupně, tím,že si necháme jen vyrovnané a přátelské chovné jedince? A budeme jim hledat odpovídající partnery i za cenu vyšších nákladů?

 

Pokud se dospělý jedinec pere s dospělým příslušníkem téhož pohlaví, je vše v pořádku. Tento pes není agresivní. Je to přirozená povaha psa. Snad nechceme udělat ze psů podřízené bačkory? Je třeba rozlišit, kdy se pes chce prát ze strachu anebo z hierarchických přírodních zákonů.

 

Pokud máme podezření, že se se psem nezacházelo dobře v útlém věku, a proto má povahového problémy, můžeme je zkusit odblokovat alternativní metodou a změnou programů chování. Je to ovšem práce na měsíce. Pak budeme vědět, jestli je vada vrozená event. dědičná nebo získaná. (Bohužel vrozená vada není dědičná vada a stres v době březosti může způsobit vrozenou vadu, která není dědičná). Podle buddhismu dědí potomci i část energie programů získaných(nejen dědičných,genetických), ale zase máme alternativní metody, kterými se dají získané sklony odblokovat nebo korigovat.

 

Chtěla bych vás, všechny majitele a chovatele, poprosit, abyste nevinili druhé, nehledali chyby v minulosti, ale podívali se na svůj život, na své svědomí. Abyste neztráceli čas rozebíráním minulosti, ale obrátili se na přítomnost. Abyste věděli, že každý má možnost volby a nese zodpovědnost za svá rozhodnutí. To, že jsme stejný problém řešili před deseti lety jinak, než dnes, není chyba. Je to vývoj osobnosti. Poučení se. Šťastný je ten, kdo ví, že není jeho chyba, že se dnes rozhodl jinak než včera, když jeho svědomí je čisté a když ví, že svým dnešním rozhodnutím přinese radost nejen sobě, ale i druhým. Přála bych si, abychom při našem rozhodování mysleli na naše děti a na lidi, s kterými se náš život spojuje . Pak budou naše rozhodnutí lepší a lepší a vztahy mezi lidmi a mezi lidmi a psy budou také lepší. Až se nebudeme bát jeden druhého, nebudou se naši psi bát nás.

 

Agrese a strach nevznikly samy od sebe. Vytvořili jsme je my lidé.A bohužel je posilujeme právě proto, že strach a agrese jsou uvnitř nás samých.

 

Zkusme si říct, že centrem mého života nejsem JÁ, ale JÁ ve vztahu k ostatním.

 

 

Povaha, strach a agrese, II. díl

Vydáno dne 13. 01. 2007

„Tohle není agresivní pes, to je zkažený pes.“

 

Carnegie:

„Půjdu touto cestou jen jednou, proto nesmím váhat a musím všem lidem prokazovat jen dobro a laskavost. Nesmím to odkládat, ani na to zapomínat, neboť touto cestou podruhé už nepůjdu.“

 

Platí to i pro psy. Raná socializace u chovatele. Vtiskávání, nejdůležitější období do 8 týdnů a další, již poslední období pro vtiskávání do 16 týdnů. Skutečně, co do této doby do psa vložíte, již nezměníte. Jak to dobré, tak to špatné. O vkládání dobrého, základy výchovy, píšu stále. Ale o zážitcích stresujících a formujících osobnost se zmiňuji méně často. Nadešel čas věnovat se chybám.

 

Pozoruji lidi i zvířata kolem sebe, vidím, že děti i psi, kteří v útlém dětství vyrůstali v lásce a rozumných, spravedlivých VČASNÝCH trestech., které se nepřenášejí do dalších hodin, dnů... mají také divokou pubertu a velmi nás trápí, ale brzy se vzpamatují a jejich dobrý základ se projeví. Snažím se, aby tresty mých psů a dětí byly bezprostředně po činu a vyřešily se okamžitě. Mám s tím problém, protože se cítím stejně tak zklamaná a odsunutá dítětem jako psem a mám tendenci mu to připomínat a přenášet bývalý problém do nových situací. Pes si nepamatuje, co provedl před půl hodinou. Dítě si to sice pamatuje, ale je to vyvíjející se tvor, samostatná osobnost, hledá a zkouší. Štěně také. Jakmile začneme mládě šikanovat, buzerovat, stále trestat a pochvaly se kamsi vytratí, ztratí důvěru v nás a nebo ještě hůře důvěru v sebe. Mládě (lidské i psí) už k nám nebude radostně chodit a svěřovat se s událostí, úlovkem. Bude se nám vyhýbat, začne žít svůj vlastní život a nás bude respektovat nebo vnímat jen do té míry, kolik to nezbytně vyžaduje vzájemné soužití. Bojí se nás, jsou nejistí z našich reakcí.

 

V dospělosti pak ani nevědí, jaké chování je správné. Nevěří si. Neví, zda se mohou na svá rozhodnutí spolehnout. Někteří si myslí, jak jsou špatní. Méněcenní. Chování ke smečce (společnosti) je narušené.

 

Frederik mi utekl za psem, nereagoval na milé volání, na pamlsek, na zuřivé volání a varování. Když mě viděl úplně nepříčetnou z 10 metrů, radostně se otočil a „říkal“: „Hele, pes, kámoš, vidíš ho taky?“ Zavolala jsem mírně a znova, „Frederiku NA“ a on nadšeně přiběhl a šel se mnou pryč. Bohužel od té doby nosí náhubek a na volno je o polovinu méně, protože ho neznám, je u mě tři týdny. Ovládla jsem se, respektovala jsem jeho přirozenost a vývojový stupeň.

 

Tigran mi utekl za psem a nepřišel na žádnou formu přivolání, došla jsem až k němu a on mě vůbec nebral na vědomí. Byl velmi bit, protože je to už vycvičený pes se zkouškou. Tím se situace vyřešila a my jsme stále milující přátelé, chodí na volno, je zcela spolehlivý. Bylo to náhodné, zkusil poslechnout své vášně a nerespektovat naše pravidla hierarchie. Pochopil, že tudy to nepůjde a já mu i nadále věřím.

 

Čím déle psy chovám, tím více si uvědomuji, že lidé místo aby dali psovi více lásky a rozumnou míru výchovy, ve snaze mít hodného psa ho buď neúměrně trestají a „buzerují“ anebo naopak mu nechají naprostou volnost. Totéž vidím u dětí. Kam zmizela kladná motivace? Na mě působí nejvíce a zcela zázračně pochvala a pocit důležitosti a výjimečnosti. Musím přiznat, že v soužití s mužem a ve výchově dítěte jsem po zlém stejně ničeho zásadního nedosáhla, jen jsem vyventilovala svůj vztek a pocit, že není po mém .Všichni, s kým žiju, chtějí mít jisté místo v rodině, být důležití. Psi chtějí být se mnou v ordinaci. Lidé chtějí pochvalu. Oni sami mě také nechválí, říkají, že je nikdo nechválil, když byli malí... ve škole... v práci. Proč by měli oni? Říkají, že to, co bylo správně, bylo automaticky přehlídnuto. To, co bylo špatně, bylo potrestáno. Vidíte, jak přebíráme chyby předků a okolí a sami nedokážeme být jiní. Mstíme se na druhých za to, co nám dělali rodiče a učitelé. Ale naše nová rodina za to přece nemůže. Člověk musí začít sám od sebe. Jak bych si přála, aby mi okolí říkalo, že mi to sluší a že jsem šikovná. Nevadí, neříkají. Ale já budu. Budu jim příkladem a ukážu jim, jak se chválí.

 

Vzpomeňte si, jak dlouho ve vás přetrvává zážitek z dětství. Spadli jste do vody? Byli jste nespravedlivě potrestáni? Křivdy z dětství si nesete s sebou celý život a buď o nich vyprávíte, nebo je máte hluboko v sobě a stále reagujete i po 50 letech pod vlivem staré křivdy. Také víte, že když je štěně kousnuté např. malým bílým chlupatým psem, bojí se nebo útočí mnohdy celý život na podobné psy. Všechno víme a stále na to zapomínáme. Pokud je pes agresivní od narození, je to jeho bojovná a útočná povaha, bude se stavět dominantně ke všem lidem i psům. Nikoliv jen k ženám a muže bude milovat. Pokud jde o děti, tam je chování psa k dětem velmi rozmanité a záleží na povaze a přístupu dítěte i na povaze psa.

 

Mám doma opět „agresivní“ Ratis. Vrácenou proto, že je to zabiják, zakousla čivavu, pokousala babičku a nepustí paničku do domu - ve 4 měsících. U nás byla naprosto nekonfliktní, pouze hyperaktivní. Evidentně velmi cvičená. Prý jsem jí dávala sedativa, proto na mě neútočila. (Tato informace svědčí o tom, že majitel nemá vůbec přehled o účinku sedativ na psa, kéž by to bylo tak jednoduché!) Po dvou měsících v nové rodině se projevil strach a nejistota vůči ženě, od začátku k ní neměla žádný vztah, ale milovala muže. V poslední době ležela u dveří a čekala na muže, zcela ho respektovala a poslouchala úměrně jejímu věku. Zatímco ženu odmítala respektovat a začala na ni vrčet, když si hlídala muže! Při rychlé chůzi ženy měla strach a utíkala. Toto není agresivní pes, to je zkažený pes. Pes zkažený ženou. V původní rodině byla do 4-5 měsíců, takže celá druhá fáze vtiskávání proběhla v první rodině. Druhá rodina se domnívá, že pes byl dost trestán, příliš drezúrován a nespravedlivě vychováván ženou.

 

Člověk může podstoupit regresní terapii, kineziologii, homeopatii, pokud se chce zbavit bloků z dětství. Bohužel pes mi neřekne, jak vidí situaci. Co cítí.

 

Neměli bychom mít děti a psy jen proto, že druzí je mají. Je to taková zodpovědnost provést mládě obdobím dospívání. Je tak málo lásky mezi lidmi, protože rodiče projevují svou lásku zákazy, úkoly, nucením. Výtkami. Snaží se „vytvořit“ ideálního tvora tím, že ho omezují, nutí dělat věci podle nás, potlačují osobnost a formují ji podle vlastních představ. Totéž děláme se psem. A ještě více. Je třeba nahlédnout do duše ,najít, jak to vidí on a jak to chce on. A protože jsme dva nebo tři, ten nejsilnější, nejmoudřejší by měl najít prostředky, jak jít společnou cestou, aniž by jednoho pokořoval, přetvářel. Ten moudrý by měl dokázat rozvíjet osobnost níže postavených nebo nám svěřených bytostí ve prospěch všech. Jedině tak nám vyrostou vyrovnané bytosti.

 

Většina bulíků jsou domácí spáči, ale až po roce a půl. Teprve po roce se zklidní. Pokud chcete kliďase odmalička, zvolte jiné plemeno. Ale každé mládě je živé a drzé. Všichni víme, že povolání můžeme vykonávat až absolvujeme 1..2..3 školy. Čekáme na to roky. Na založení rodiny se také připravujeme, zrajeme, zabezpečujeme se. Proč zapomínáme před koupí psa, že nejméně rok ho budeme vychovávat, cvičit, uklízet po něm. Mohli bychom přihlédnout k větě z I tingu. Čas je nástroj k uskutečnění, nikoliv překážka. Měli bychom být rádi, že máme půl roku, rok čas tvořit svého psa, rozvíjet dobré. Usměrňovat nežádoucí. Vkládat do něj základy společného života. Vyjdu-li z buddhismu, kolik vložím (dobrého i špatného), 10x tolik se mi dostane zpět. Jak bychom mohli chtít mít milého, mazlivého psa, když se s ním nebudeme mazlit? Když ho budeme jen drezúrovat, kárat. Jak se má naučit lásce a důvěře? Člověk jako pes. Jak snadno ztratíme důvěru v partnera, jak neradi odpouštíme. A myslíme si, že pes nám bude věřit, když ho zklameme? Že nás bude milovat a respektovat jen proto, že ho krmíme? Proč stále uplatňujeme pravidla chování na druhých, aniž bychom totéž chtěli po sobě?

 

 

Zveřejněno se souhlasem autorky:

MVDr. Simona Müllerová

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

www.trojskykun.com

http://www.alternativniterapie.estranky.cz

Existuje mnoho výhod dobrého života. Ale může drogy nám pomoci? Diflucan (flukonazol), jeden z nové skupiny triazolových antimykotické činidel, je dostupný ve formě prášku pro přípravu perorální suspenze. Tam bylo jen několik příkladů. Mnoho lidí si myslí o Cialis. Téměř každý člověk ví alespoň něco o tom, . Otázky, jako je , odkazují na různé typy zdravotních otázek. Známky sexuálních zdravotních problémů u mužů patří nemožnost udržet erekci natolik pro sexuální funkce. Běžným třída antidepresiv, které zahrnují Paxil, může příčina problémy v posteli. While Cialis je považován za dostatečně bezpečné samy o sobě, nicméně, sex odborníci říkají, že medicína smíchání s omamným látkám by mohlo být nebezpečné. Neberte léky out-of-datle. Vezměte je na prodejně vaší místní lékárny, která se bude nakládat z nich pro vás.