Sportovní výcvik byl donedávna doménou hlavně pracovních plemen (německý ovčák, belgický ovčák, dobrman, rotvailer). V posledních letech přibývá plemen, které vídáme na cvičištích a se kterými je možné cvičit, skládat zkoušky a úspěšně závodit právě v oblasti sportovní kynologie. Také bulteriér se mezi tyto plemena řadí. I když se v některých cvicích nemůže vyrovnat větším plemenům (skok s aportem přes metrovou překážku - vždy bude dotyk), v mnohém se pracovním psům vyrovná a dokáže je i předčit (stopa, obrany). Je ale potřeba zvolit odlišný přístup k výcviku, než například s úspěchem můžeme praktikovat u německého ovčáka. Bulík je citlivý a také tvrdohlavý. Jeho výcvik probíhá pomaleji, psovod musí být trpělivý a důsledný. Ovšem co se bulík naučí, dlouho si pamatuje.

Proto je také třeba se u bulteriéra vyvarovat chyb a špatného nácviku. Naproti tomu německý ovčák se učí lehce, jeho výcvik postupuje rychleji, ale pokud se naučené cviky často neopakují, pes je rychle zapomíná. Výhodou je, že pokud psovod ve výcviku většiny pracovních plemen udělá někde chybu, stačí dát psovi pauzu, a pes na psovodovu chybu zapomene.

Bulík je temperamentní pes, dlouhé cvičební lekce zaměřené na dril jej však unavují a přestávají bavit, pes se nesoustředí. Proto je třeba zvolit cvičení krátké, zaměřené na maximální soustředěnost a v nejlepším cvičení ukončit. Takovýto postup zajistí, že pes se bude na další cvičení těšit.

Výcvik musí probíhat formou hry, nenásilně,ale důsledně. V začátcích, kdy se pes určitý cvik učí, je třeba pomoct psovi cvik vykonat a ihned po splnění cviku musí přijít pochvala a odměna. Je důležité naučit se správné intonaci hlasu, kdy pochvala musí být výrazná, s laskavým tónem, pes z nás musí cítit radost. Naproti tomu pokárání musí být v zakazujícím tónu. Povely je třeba dávat stále stejné (nelze například používat sed, sedni si…). Pro každý cvik musíme používat jeden, stále stejný povel, aby pes jasně chápal, co po něm vyžadujeme. Povely velíme nahlas, srozumitelně.

Než začneme se samotným výcvikem našeho psa, je potřeba, aby byl zvyklý na nás, na vodítko a obojek.

Pro výcvik volíme lehký, zpočátku kožený obojek (platí pro štěně), který v pozdějším věku (asi od 7měsíců) vyměníme za jednoduchý stahovací řetízkový obojek. Vodítko volíme tenké a lehké s malou karabinou, to proto, abychom nerušili psa při práci příliš těžkým vodítkem. Pes by měl být před výcvikem vyvenčený.

Z počátku volíme pro výcvik klidné místo, kde se pes bude schopen soustředit při výcviku pouze na nás, a nebude rušen dalšími psy. Rušivé vlivy přidáváme postupně.

Aby nám pejsek cvičil s radostí, je třeba dobrá motivace. Každá pes miluje něco jiného (balonek, peška, pamlsky), je na nás, abychom zjistili, co je pro pejska to NEJ, a s touto pomůckou cvičit. Pes získá návyk, že pokud splní povel, bude psovodem přehnaně pochválen, a navíc dostane svojí oblíbenou hračku či pamlsek. Pokud ovšem nemáme dobrou náladu, jsme naštvaní a mrzutí, je lépe cvičení v tento den vynechat.

Pachové práce -stopy jsou další kapitola výcviku, a je možné začít již s 3měsíčním štěňátkem, ale nebojte se, i v pozdějším věku pes pochopí, co se od něj chce.

Metod nácviku stop je mnoho, nichž nejvíce používaná je nácvik a motivace krmením. V praxi to vypadá tak, že psovod našlape stopu, kdy na konci najde pes misku s krmením. U psa tak vzniká reflex, že po vypracování stopy mu bude odměnou jídlo.

Tato metoda se také nejvíce blíží dřívějším zvykům ve smečce, kdy musel stopu vyhledat, sledovat jí a ukončit – tzn.najít potravu. Obtížnost stopy výrazně ovlivňuje teplota vzduchu, vlhkost vzduchu, vítr a také struktura půdy. Bulteriér je velmi dobrý stopař, ale má tendenci při nedůslednosti jít s vysokým nosem a revírovat. Je třeba mu od počátku tyto neřesti nedovolit. Takto vedený bulteriér je velice spolehlivým a přesným stopařem, schopen výborně konkurovat pracovním plemenům.

Obrana – u bulteriéra je potřeba pojmout obranu formou kořistnického pudu, nikoli agresí. Správně vedený bulteriér je na obraně razantní, nekompromisní a velmi spolehlivý. Má plné zákusy bez překusů. Výborné hlídačky, ochotné a rychlé pouštěčky. Ovšem i tady platí, že je třeba systematický a důsledný výcvik. K této části výcviku potřebujeme zkušeného figuranta, který bude ochoten spolupracovat s bulteriérem. Setkáváme se na cvičišti s figuranty, kteří neumí bulíka při výcviku obrany správně vést, a opět volit odlišný způsob nácviku než u pracovních plemen. Obrana je u bulteriéra dominantní disciplína. Často vidíte bulíka před obranou, který se tak těší, že vydává směšně kvílející zvuky, třese se po celém těle a nemůže se dočkat, až půjde na řadu.

Souhrnem tedy je důležité ve výcviku nespěchat, když kolega na cvičišti je se svým německým ovčákem už mnohem dál. Bulík potřebuje čas, mladý pes potřebuje psychicky dozrát. Teprve okolo dvou let se dá říct, že se bulík sžije se svým psovodem a stane se z nich dvojice psovod a jeho pes. V tomto věku je možné začít vyžadovat po našem bulíkovi přesnost a rychlost, zdokonalovat naučené cviky tak, aby se co nejvíce svým provedením blížily požadavkům zkušebního řádu. Poté je možné velice úspěšně konkurovat s bulíkem na různých závodech, dosahuje pak velice dobrých výsledků. Bulík pro své pevné nervy většinou nezklame, to, co jej psovod naučil, kdykoliv a kdekoliv dokáže předvést.

A nyní něco ke zkušebním řádům.

V současné době již můžete skládat zkoušky podle:

• Národního zkušebního řádu ČR (ZZO,ZM,ZVV1-3, ZPS, ZPO)
• Mezinárodního zkušebního řádu (IPO )
• Zkušebního řádu pro sportovní výcvik psů v ČR (BH, Sch/VPG)
• Zkušebního řádu ovladatelnosti a pracovní upotřebitelnosti psů kynologické jednoty ČR Brno (ZOP, ZPU)
• nově také i obedience.

Psovodi nejčastěji skládají se svými bulíky zkoušky ZZO, ZOP, ZPU1 a BH, které jsou založené převážně na základní ovladatelnosti psa (chůze na vodítku, chůze bez vodítka, sedni, lehni, aport volný, dlouhodobé odložení, a také chování psa při situacích,se kterými se pes potká v běžném životě – skupinka lidí, cizí psi, projíždějící auta apod.). Jsou ale také bulíčci, kteří úspěšně složili i vyšší, či dokonce vrcholové zkoušky, úspěšně závodí.

Každý pes je ale jiný, má jinou nervovou soustavu, jiný temperament a jinou ochotu se učit. Nelze tedy srovnávat a požadovat po jednom psovi to, co s přehledem zvládá jiný pes. Každý psovod by měl se svým bulíčkem cvičit tak, aby to oba bavilo, aby se ze cvičení nestalo pro psa utrpení, ale naopak, aby pes měl radost ze cvičení a těšil se na příjemné chvíle strávené se svým psovodem.

autor: Kateřina Řepišťáková